Písemné záznamy o využívání rostlin lidmi bývají nejčastěji spjaty s jejich léčebným využitím v rostlinné medicíně. Ostatně i v současnosti je pro člověka zdraví na předním místě a farmaceutické firmy bohatnou především díky odvěkému lidskému strachu o vlastní zdraví. Autorství nejstarší systematické studie (1) bývá připisováno osvícenému čínskému císaři Šen-nung (okolo r. 2800 př.n.l., později mnohokrát přepracované, nejlépe údajně v 5. stol.n.l.) udávající záznamy o využití 365 drog. V indickém Rg-védu (2) – obsahujícím též Ayurvédské texty tzv. hindu medicíny se v 16.-9. stol. př.n.l. rovněž píše o léčbě rostlinami. Asyrská bylinná medicína (3) je zaznamenána na 660 hliněných destičkách shrnujících údajně 1500letou tradici vědění o rostlinách (1900-400 př.n.l.) a pojednávajících o přínosu asi 1000 bylin. Z 16. stol. př.n.l. (4) je dále z Egypta znám tzv. „Ebersův papyrus“ 20 m dlouhý a 30 cm široký, který zakoupil G. Ebers r. 1962 od bohatého Egypťana (papyrus původně uložen v hrobce v Thébách). Pokud jde o řeckou a římskou civilizaci (5), tak ta je reprezentována celou řadou slavných jmen. Od /A/ Hippokrata (460-380 př.n.l.) zmiňujícího ve svých spisech asi 230 druhů léčivých rostlin (propagoval také co nejpřirozenější léčebnou kůru se zásadou zasahovat do léčivé síly těla pouze minimálně, využíval hlavně projímadla a emetika) po /B/ Theofrasta (370-285 př.n.l.) a jeho klasifikaci rostlin zvanou Historia plantarum, která nebyla překonána do renesance. Po smrti Alexandra Velikého (323 př.n.l.) a pádu řeckého impéria, přebírají další iniciativu osobnosti Římské říše (často řeckého původu). Např. /C/ Plinius st. – velký kompilátor, jenž sestavil dílo Naturalis Historia, nebo Celsus – autor osmidílné De medicina zahrnující 250 rostlinných kúr. Dalším slavným autorem byl /D/ Pédanius Dioskorides jako tvůrce první soubornější práce De materia medica (z r. 77 n.l.) obsahující informaci zhruba o 600 rostlinách s krásnými barevnými ilustracemi a radami k pěstování a sběru rostlin či přípravě léků. Toto upravované dílo bylo také využíváno až do 17. stol. Jedním z posledních význačných Řeků pro dějiny farmacie byl římský občan, /E/ Galenos (129-199 n.l.), lékař aristokracie a chirurg v gladiátorské škole.
Díky knihovnám arabského impéria (6) se zachovala v Bagdádu velká sbírka řeckých knih a rukopisů, které byly přepisovány a upravovány v arabštině. Např. lékař a alchymista Rasis (865-925 n.l.), nebo slavný Avicenna – arabsky Ibn-Síná (asi 980-1036 n.l.) vydávající Kánon medicíny vycházející z poznatků Galéna a Hippokrata. Dílo bylo později zastíněné spisem Corpus simplex od Ibn al-Baitartrznice-Asiea z Malagy (1197-1248 n.l.), vycházející z poznatků Dioskorida a z herbářů Dálného východu. Součástí spisu byl i seznam zahrnující 1400 léků (včetně popisu léčivých bylin). V tomto období byla v Evropě (7) znalost o rostlinách resp. léčivých bylinách udržována díky písařům v Cařihradu, přičemž od 10. stol. vstupuje do popředí medicína klášterní. S vynálezem knihtisku docházelo k přepisování spisů Theofrasta, Dioskorida, Galena a vydávání modernějších herbářů např. Grand herbieré nebo New herball – autorem W. Turner považovaný za „otce anglické botaniky“. Velmi zdařilou dobovou prací byl v té době i u nás známý herbář s nádhernými dřevoryty z r. 1526 italského lékaře P.A. Matthioliho pracujícího pro Rudolfa II. (původně přeložený do češtiny Tadeášem Hájkem z Hájku, znovu vydán r. 1996 nakladatelstvím Volvox Globator v Praze). Jedním z nejznámějších autorů té doby byl také „otec evropské farmacie“ – Švýcar nazývaný Paracelsus (známější jako alchymista a magik), jmenovaný r. 1527 profesorem a lékařem města Basileje. Nejstarší lékařský bylinář z Ameriky (8) je známý jako Badianův rukopis, tj. spis aztéckého lékaře zvaného Martinus de la Cruz přeložený do latiny Juannesem Badianem r. 1552.