Lesní plantáže (monokultury) v tropech

Definice plantáže
Dle FAO (Carle & Homlgren, 2003) je plantáž definována jako lesní porost založený výsadbou či výsevem v procesu „aforestace“, tedy zalesňováním na původním bezlesí nebo „reforestace“ – výsadby na původně lesní půdě. Plantáže jsou buď zakládány z introdukovaných druhů (tedy na začátku introdukce – 100% uměle založené porosty) nebo z intenzivně vychovávaných porostů autochtonních druhů, splňujících kritéria původního výskytu. Charakter vznikající plantáže (obvykle monokultury) je vymezen (A) 1-2 druhy dřevin vysazovaných  v plantáži, (B) stejnověkostí porostů, (C) pravidelným sponem.

Proč plantáže?
Rozloha plantáží vzrostla mezi lety 1965 a 2000 asi 13 krát a úroveň zalesnění se mezi lety 1980 a 1990 zdvojnásobila.
Proč jsou vysazovány miliony hektarů v Číně, Brazílii a Indii? Např. v Indii se výsadbami nezabývá pouze stát, ale i přibližně 10 000 NGO zaměřených na podporu výsadeb.
Při hledání odpovědi na otázku proč potřebujeme plantáže, musí být zdůrazněno, že vcelku není patrný zřetelný nedostatek dřeva ve světě. Statistiky r. 2000 praví, že odhadovaná rozloha přírodních lesů a lesních plantáží činí 3869 miliónů ha, což je přibližná lesnatost 30 %  v rámci pevniny planet (FAO, 2001). Území plantáží činí 187 mil ha. Celková zásoba dřeva ve světových lesích je odhadováno na 386 500 mil m3. Sedjo & Lyon (1996) odhadovali, že průměrná roční poptávka po průmyslové kulatině zřejmě vzroste ze 1700 mil m3 v r.1995 na 2300 mil m3 v r. 2045. Spotřeba vlákniny se očekává narůst dvojnásobně ze současné úrovně na 1330 mil m3 v r. 2045. Roční zásoba z průmyslových plantáží má vzrůst z 624 mil m3 v r. 2000 na 1043 mil m3 v r. 2040 a narůst ze 35% na 46% celkové potřeby dříví (Abare-Jaakko Poyyry, 1999). Jiné zdroje uvádějí, že v r. 2050 bude prakticky všechno dřevo a vláknina pro lidskou spotřebu pocházet z obhospodařovávaného výsadbou založeného lesa.

Vysoká produktivita
Kromě rychlého růstu mají plantáže, pokud jsou úspěšně založeny, několik dalších výhod.v hospodaření, jenž vedou k vysoké produktivitě na jednotku plochy:
1.Porost obvykle sestává z jednoho druhu, jehož dřevní sortimenty jsou relativně uniformní (obzvláště pokud jsou využity klony).
2.Zalesňování zajišťuje plný zápoj a tedy i plné využití stanoviště. To zajišťuje i levnější těžební náklady.
3.Počáteční spon stromů, probírkový režim a délka obmýtí může být uzpůsobena pro zajištění požadované směsi sortimentů na tyče, vlákninu, řezivo, dýhu, atp.
4.Pečlivý zalesňovací plán a příprava mohou napomoci k zalesnění ploch dřevinami s odpovídajícími stanovištními podmínkami pro dosažení optimálního růstu

Např. v Kamerunu dosáhla jedna provenienční plocha Eucalyptus urophylla středního ročního přírůstu 83 m3 / ha, nicméně průměrný přírůst tropické plantáže je dohadován na 30 m3 / ha/rok.
Průměrný roční přírůst se z prodlouženou dobou obmýtí logicky snižuje, podobně se snižuje i při sušších klimatických podmínkách. Teak s dobou obmýtí 60-80 let v Indii, dosahuje průměrného ročního přírůstu 4-8 m3/ha, ale za vlhčích podmínek a kratší doby obmýtí ve Střední Americe a karibiku dosahuje přírůstu 8-18 m3/ha. V mnoha lokalitách tropických plantáží převyšuje několikrát výnos a kvantitu dřeva dosažitelnou v přírodních tropických lesích nebo většině lesů mírného pásma.
Bhatti et al (1989) zaznamenal roční produkci krmiva Leucaena leucocephalla 64,8 t/ha na 1 letých výsadbách v Keni, oblast Kakamega. Ačkoli s hodnotami (a nadhodnoceními) produkce biomasy v humidních tropech je zapotřebí zacházet opatrně, každoroční produkce biomasy v suchém stavu dosahující až 20 t/ha je lehce dosažitelná. V aridních tropech je dosažitelná produkce zhruba čtvrtinová (5 t/ha), i při zavlažování.

Hlavní socio-ekonomické přínosy „plantážního“ lesnictví:
1.Tvorba zdrojů pro pokrytí poptávky po dřevních produktech \ poskytovaných environmentálních ostatních funkcích lesa. Dobře formulovaný projekt může dosáhnout atraktivního ekonomického obratu na úrovni 10-15% a zisky z projektů zaměřených na komunitní lesnictví a péči o povodí, může dosahovat i většího obratu.
2.Vývoj flexibilních zdrojů schopných produkovat různé produkty pro vnitřní spotřebu i pro export. Plantáže tyčovin, vlákninu, řezivo, dýhové výřezy, atp.
3.Využití půdy často s nízkou nebo žádnou zemědělskou hodnotou .
4.Poskytnout pracovní příležitost v rurálních oblastech
5.Využití postupů běžných v zemědělství
6.Zprostředkovat rozvoj infrastruktury – cest, komunikací, služeb, domů, obchodů, škol, atp. v odlehlých oblastech.


Rozvoj lesnického plantážnictví

V r. 2000 bylo téměř 40% z celkové světové rozlohy plantáží situováno do tropických a subtropických oblastí (FAO 2001).
Lidé sázeli stromy po tisíciletí pro jídlo nebo jiné NTFP, poskytnutí přístřeší, ornamentální, ceremoniální či náboženské účely. První dřeviny selektované a vysazované 4000 let před naším letopočtem byly olivy (Olea europea) kultivované v řecku nejméně od období krále Mínoa (3000 l.p.n.l). Chrám královny Hatsheput postavený 1500 let před n.l. v Thébách byl vyzdoben vyobrazeními myrhových stromů (Commiphora myrrha) introdukovaných ze Somálska, kde údajně byly vysazovány jako zdroj vonných silic. Theofrastos uvádí, že druhy kadidlovníků (Boswellia sp.) a myrhovníků byly vysazovány na soukromých pozemcích v Arábii 4 stol. před n.l. Také v Bibli je několik odkazů na výsadby stromů 2000 roků před n.l. či ještě dříve A Starý zákon zmiňuje, že prorok Abrahám vysadil tamaryšek na památku smlouvy v Beersheba (Gen. 21:23).
Výsadby stromů jsou známy také z dávných dob z oblasti Asie. Staří Číňané kultivovali ovocné stromy a borovice z ornamentálních, náboženských a obřadních důvodů více než 2000 let před n.l (Valder, 1999). Historie pěstování tzv. čínské jedle – Cunninghamia lanceolata trvá více než 1000 let. V Korei byla v období dynastie Shilla (od r. 57 před n.l.) vysazována kolem královských hrobek, v královských zahradách, podél cest, řek i na pobřežích z protierozních důvodů. Na Srí Lance byly během vlády krále Vijayi (přibližně 543 před n.l.) zakládány ve venkovských komunitách domácí zahrady s ornamentálně kvetoucími a ovocnými druhy stromů a během vlády krále Dutugemunu (161-137 před n.l.) byly prokazatelně zakládány lesy a existovaly panovnické směrnice pro ochrana lesů a omezení ohledně využívání lesních produktů (Winter, 1974). Pravděpodobně nejstarší dosud žijící, člověkem vysazený strom v tropech, s prokazatelným historickým původem, se nachází na Srí Lance – jedná se o strom „Bodhi“ – Ficus religiosa, jenž byl údajně „zázračně“ vysazen v Anuradhapura kolem r. 220 před n.l.

Plantáže před rokem 1900

Kolonialismus podpořil exploatační těžbu stromů na export, jež místy vážně poškodil lokální lesy. Před rokem 1800 bylo v tropech obecně dřevo běžně dostupné a dosud nevznikla potřeba vysazovat stromy pro komerční produkci kulatiny.
Pěstování teaku v tropech (Tectona grandis) má dlouhou tradici. V Asii byl extenzivně vysazován pro zajištění dřevní produkce na Jávě (nařízení Sultánů) již v 15. století. V Barmě začala éra pěstování a výsadeb teaku již r. 1856 za času lesního rady Ditricha Brandise a zavádění systému Taungya. Teak byl také úspěšně zaveden na Srí Lanku r. 1680 Holanďanem van Rhedem (Perera, 1962).
Eukalypty v počtu několika kusů byly prokazatelně vysázeny již r. 1790 v královských zahradách poblíž Mysore v Nandi Hills a staly se zdrojem osiva pro pěstování E. tereticronis – produkt Mysore klovatina. V Jižní Americe byl zaveden poprvé E. robusta v Chille r. 1823 a E. tereticronis v Rio de Janeiro v Brazíli r. 1825 (Jacobs, 1981). Druh E. globulus byl prvním eukalyptem využívaným plantážnicky a kolem r. 1900 již byly založeny jeho plantáže v Evropě (Itálie, Španělsko, Portugalsko) a Africe (Etiopie, Keňa, Jižní Afrika) a Asii (Čína, Indie) a Jižní Americe (Bolívie, Chille, Kolumbie, Peru). Jeho pěstování bylo primárně zaměřeno z okrasných důvodů a produkci paliva (pohon parních lokomotiv).
První plantáže v Jižní Africe byly zakládány na konci 19.stol. – první akáciové plantáže (Acacia mearnsii) byly založeny na produkci tříslové kůry r. 1864 a první borové plantáže založeny r. 1880. Ačkoli širší zavádění borových plantáží začalo v širší míře až po r. 1900, Pinus patula byla introdukována na Nový Zéland r. 1887 (Wormald, 1975) a ve stejném čase zřejmě i do jiných zemí. Druh Pinus caribea nebyl dostatečně znám ještě před 60-70 lety.
Dva významné leso-pěstební systémy vznikly během druhé poloviny 19. století – zmiňovaná Tanguya v Barmě pro pěstění teaku a dále systém z aridní oblasti Pakistánu kde v nížině řeky Indus byly zakládány zavlažované plantáže Dalbergia sissoo a dalších druhů.
Před r. 1900 nebyla obecně potřeba extenzivních výsadeb stromů v tropech pro industriální účely až na zmiňované výjimky. Hlavní příspěvek tohoto období tropickému pěstování lesů spočíval v zavádění a pokusech se zmiňovanými nemnoha druhy Eukalyptů, teaku, příp. zaváděním systému Taungya a zavlažovaných plantáží.

1945-65
Celková rozloha plantáží tropických oblastí v r. 1950 je odhadnuta na 680000 ha (Lanly 1982).
Rok                   Rozloha plantáží (ha)
1950                 680,000
1965                 ca 4 mil
1980                 ca 21 mil
1990                 43,6 mil
2000                 187 mil

1966-80
Mnoho z procesů začínajících v r. 1950-60 akcelerovalo vpřed, nové projekty se rozrostly, zalesňování nelesních půd se stalo důležitou součástí národních lesnických politických programů, několik zemí začalo poskytovat dotace na sázení stromů Důležitost lesa pro životní prostředí se stala více známá.
Některé cenné plantáže byly opuštěny nebo zanedbány – např. v Kamerunu, Gabonu, Libérii, Zaire, Brazílii (velkolepý plán na výstavbu celulózky a na zalesnění 400 tis ha na řece Jari) kvůli nedostatečným rozpočtům a neschopnosti pokrývat náklady potřebné na udržení zdrojů. A podobně smutně neskončilo úspěchem ani mnoho dřívějších pokusů o komunitní lesnictví, které většinou neztroskotaly z důvodu technologické nedostatečnosti, ale spíše z důvodu nepropojení se sociologickými reáliemi.

Rozvoj po r. 1980

Zapojení velkých hráčů – WB, ITTO a FAO Tropical Forestry Action Plan.  Toto období bylo význačné také vynořením se NGO na světové scéně. NGO přispívali cca 20% na zalesňovací snahy v rozvojových zemích.
Také dochází k rozvoji lesnictví orientované na lidi. Vlády také podporují soukromý sektor pro zalesňování a průmyslové lesní plantáže. To je i případ Číny kde je lesnictví považováno za hlavní nástroj pro rurální rozvoj.

Zvláště významným bylo i lesnictví průmyslových plantáží, kde byly úspěšně zavedeny klonální množící techniky pro eukalypty, Gmelina arborea a tvrdá dřeva jako Triplochiton (Leakey & Newton 1994). Obecně, rozvoj znalostí o tropických akáciích (A. mangium, A auriculiformis, A.crassipa), které kombinují rychlý růst, tvar kmene s tolerancí k neúrodným stanovištím tropických vlhkých nížin, se podařilo úspěšně naplnit.
S podobou velkých průmyslových plantáží se lze setkat v Indonésii, Malajsii či Vietnamu. Velké plochy plantáží obsahují i druhy stromů, jejichž monocenózy obvykle nebývají všude počítány mezi lesy – Cocos nucifera 12 mil ha, Hevea brasiliensis  9,7 mil ha (Carle, 2002).
Přesto, že je mnoho pozornosti věnováno odlesnění v tropech, ani plantáže lesních dřevin nejsou vyjmuty z diskuzí o ŽP. „Anti-plantážnický“ sentiment Greenpeace a dalšími NGO je ne zcela logický. Většina pozorovatelů a zúčastněných naštěstí souhlasí se závěry Cossalter et all (2003) „Lesnictví orientované na rychle-rostoucí dřeviny není ani inherentně špatné ani inherentně dobré. Je to neutrální technologie, která pokud je chabě připravena a realizována, může způsobit vážné problémy; a které, pokud je dobře naplánováno i realizováno, je schopno vyprodukovat nejen velká kvanta dřeva, ale i paletu enviromentálních a sociálních užitků.

Ne všechny projekty plantáží v tropech mezi roky 1980-90 byly úspěšné. Celkem uspělo jenom 70% každoročně nově vznikajících plantáží (cca 3,1 mil ha ze 4,5 mil ha) je hodnoceno jako úspěšných (FAO 2001). V Indii má např. vládou organizovaná výsadba úspěch 60-70%, ale úspěšnost soukromých výsadeb dosahuje údajně (Bahuguna 2001) jen 25-50%. Neúspěchy se děly často kvůli nedostatku péče o výsadby, ochranu před okusem, ohněm, atp., v důsledku nepropojení větších programů komunitního lesnictví kde zajištění lokálních domácích potřeb nebylo nastaveno odpovídajícím zapojením a motivováním, příp. při nepropojení cílů s existujícími vzorci vlastnictví půdy.
Výnosy z takových plantáží byly často dosti nízké, často méně než 50% jejich původně plánované produkční kapacity (Pandory 1995). Faktory přispívající k této situaci zahrnují: politická rozhodnutí rozšířit rozlohu lesní plantáže bez vhodných studií uskutečnitelnosti a případně nízkou prioritu věnovanou technickým aspektům jako např. stanoviště odpovídající druhům, kontrole kvality sadebního materiálu, výchově porostů, ochraně podpůrnému výzkumu.

Lesní plantáže napomohou uspokojit zvýšenou potřebu dříví světové rostoucí populací. Sedjo (2001) konstatuje „r. 2050 bude většina průmyslového dřeva pocházet z malého území lesních plantáží v TaS, zatímco přírodnímu lesu zůstane úloha pro ochranu ŽP a případně získávání NTFP produktů

Využívané druhy

4 rody – Acacia, Eucalyptus, Pinus a Tectona tvoří většinu lesů tropických plantáží.
V tropické Africe borovice a eukalypty představují více než 50 % rozlohy; v tropické Americe zaujímají dokonce až 80%; v tropické Asii převládají a jsou upřednostňovány ve výsadbách eukalypty, akácie a teak, zatímco borovice nejsou pěstovány s takovou oblibou. Druhy poskytující NTFP jako kaučukovník, kokosová či olejná palma mají stoupající význam a v r. 1995 zaujímaly 1/3 rozlohy plantáží (26,5 mil ha) určených pro produkci dřeva a vlákniny.

Postupy rozvoje plantáží

Lze rozeznat 4 hlavní druhy zalesňovacích projektů, z nichž každý významně přispěl k rozvoji plantážnictví
1. Výsadby soukromým sektorem; v mnoha případech je poskytován také systém národních dotací.
2. Rozvojové projekty specifického významu
3. Národní zalesňovací programy nelesních půd.
4. Malo-měřítkové zalesňovací projekty podporované privátními společnostmi a NGO.

Závěr
Potenciál tropických plantáží na přispění ke zvýšené poptávce bude záležet na mnoha faktorech: globální a národní politice obchodu a trvale udržitelném lesnictví, rozvoji trhů, zlepšeném hospodaření, pěstění a zpracování dřeva, tak aby bylo konkurenceschopné dřevu z jiných zdrojů. I když se bude rozloha lesních plantáží zvyšovat, přispějí ke kompenzaci ztrát území přírodních lesů (převáděných na jiný typ využití půdy) jen malou měrou.