Lov jako nástroj trvale udržitelného managementu potravního řetězce
Lovci a sběrači obývající lesní biomy žili dle dostupných historických studií (Denevan 1992, Yalden 1996) obvykle v počtech nepřesahujících hodnotu 0,1 osob/km2. Národy obývající les, ale již ve větší míře praktikující malo-plošné zemědělství (hustota kolem hodnoty 1 osoba/km2) mohou dle Robinson & Bennet (2006) lovit dostupnou zvěř trvale udržitelným způsobem. Avšak při překročení této hranice hustoty populace, i při nenarušení lesní struktury (velká chráněná území – Fearnside, 1992), přestává lov být trvale udržitelným regulátorem ročního přírůstku zvěře.
Od ochrany fauny k soužití s ní
Dle Robinson & Bennet (”Having your wildlife and eating it too”. Animal conservation 7:397-408, 2004), kteří analyzovali případové studie z tropů Afriky, Asie a Latinské Ameriky je lov v TDL mnohem pravděpodobněji vzdálenější trvalé udržitelnosti, než lov v opadavých lesích (dry forest), humidních travnatých či stromových savanách. A tak je především díky dostatku potravy a reprodukčním přírůstku obecně možné a pro rovnováhu potravního řetězce také vhodné každoročně „sklidit“ 15-20% kmenového stavu zvěře v podmínkách otevřených (většinou) travnatých savan. V takovém biomu je při srážkách nad 500 mm/rok možno očekávat populaci savců o celkové váze 15-20 tun na 1 km2 (antilopy, jelenovití, v J.Americe i velcí hlodavci). Naproti tomu je situace z pohledu možností plánování trvale udržitelného lovu diametrálně odlišná v biomu TDL kde 1 km2 zřídkakdy poskytuje více než 3 tuny živé váhy savců.
Závěr DFID (Brown 2003) studie konstatuje, že 150 mil lidí je dosud velmi závislých na zvěři jako zdroji masa či jako prostředků k získání hotovosti a že turistika zaměřená na „divokou zvířenu“ se může stát velkým příslibem pro marginální oblasti. S ohledem na fakt, že WB a GEF utratili 7,4 miliard USD na projekty na ochranu biodiversity v posledních 10 letech, také chudí cílových oblastí pomoci by mohli pro příště a při zlepšeném „fokusu“ profitovat z podobných investic, tak aby byly uspokojeny jejich životní potřeby. DFID konstauje, že většina strategií zaměřených na snižování chudoby chybuje při analýze socio-ekonomické reality a málokdy si přizná, že místní lidé jsou na zvěřině závislí více než by připustili a že snižující se populace zvěře jim stěžuje vlastní přežití (na druhé straně, „divoká zvěř“ bývá také častou příčinou škod na políčkách či stádech vesničanů, nebo šíří choroby či napadá lidi). Vyřešit problém závislostí lidí na volně žijící zvěři a zvěřině je v zemích se slabou institucionální strukturou poměrně složité. Dosavadní snahy nalézt jiné zdroje proteinů jako náhrady za jejich zdroj ze zvěřiny neměly příliš úspěchů. Ochránci přírody by měli při snaze efektivně chránit přírodu více přemýšlet o otázce divoké zvěře z perspektivy lokálních vesničanů namísto nereálných úvah vycházejících z pouhého konceptu ochrany.