Historie tropického lesního hospodářství byla rozvíjena od počátku 19.století pod sférou britské koloniální správy v Indii, Barmě a poté se poměrně rychle rozšířila i do mnoha regionů Afriky (samozřejmě opět v šlépějích koloniálních aktivit). V počátcích byla hospodářská aktivita zaměřena na ochranu dřevních zdrojů (podobně jako při ranném rozvoji hospodářské úpravy lesů v Evropě na šlechtických panstvích bestessayes a pochopení principu trvalosti a nepřetržitosti produkce kolem hutí, skláren, atp). V pozdějším období se LH aktivity diverzifikovaly.
Koloniální úřady lesních správ britského koloniálního systému na Cejlonu, v Barmě a Indii formálně zavedli v druhé pol. 19 stol. inventarizaci a plánovací postupy jako odpověď na odlesňování, zapříčiněné náhlým zvýšením poptávky po půdě a dřevě čajovým průmyslem (k výrobě bedýnek a velkých přepravních boxů na čaj), expandujícím zemědělstvím rostoucím trhem s dřívím (Trevor and Smythies, 1923). V Barmě jsou zásoby týku ohroženy kočovným zemědělstvím a poptávkou po dříví na stavbu lodí. Jako odpověď je do Barmy povolán r. 1856 jako hlavní lesník, v Německu narozený botanik z Univerzity v Bonnu Dr. Dietrich Brandys, považovaný dnes za zakladatele tropického lesnictví. V úzké spolupráci s venkovany zavedl slavný Teak Selection System řízené produkce a pěstování integrovaného s Taungya – lokálním systémem kultivace rýže, kopírujíc německý LH systém Waldfeldbau. Později byl Brandýs převelen do Indie a jmenován generálním ředitelem Lesů; zde zavádí precizní systém lesnické politiky a lesnického plánování německého typu. Kvalita indického LH blízkého přírodě se stala příslovečná a silně ovlivnila také lesní hospodářství v Malajsii, Thajsku a Indonésii, příp. v Africe a Americe.
Rozvoj lesnictví v Indonésii začali pravděpodobně vesničané na Jávě pěstováním ovocných stromů, týku, a některých druhů z čeledi Dipterocarpaceae. Vládní zájem o lesy se soustředil především na ochranu a hospodaření s týkem v oblastech sezónních lesů, adaptujíc směrnice připravené Brandisem v Barmě. Na Filipínách bylo malo-měřítkové ruční těžba r. 1920 nahrazena destruktivní exploatační mechanizovanou těžbou v souvislosti s dovozem nevhodné technologie z USA po 2.sv. válce. V reakci na tento stav předepsal Lesní úřad v r. 1958 technologii tzv. „Výběrné zlepšené těžby“ SIS (Selection Improvement System) na Mindanao (Bureu of Forestry 1960 a 1970; Uebelhor and Ahalus 1991). Nicméně protichůdné politické a sociální prostředí neumožňuje účinnou a efektivní aplikaci ochrany lesa ani užití vhodných technologií hospodaření proti záborům a přetěžování ani do dnešních dní. Papua-Nová Guinea – další ze zemí indo-malajského regionu, s obrovskými nedotčenými lesními porosty – byla doslova převálcována regionálními a východoasijskými těžebními společnostmi v r. 1980.
V Africe začal management TDL později než v Asii a sledoval jiné směry v souvislosti s odlišnými přírodními podmínkami a jinými preferencemi koloniálních mocností. Původní opadavý les se změnil na savany již v prehistorii. Velká část dostupného vždyzeleného TDL byla přeměněna v důsledku toulavého zemědělství. Vždyzelený TDL nebyl zatížen nadměrnou pozorností až do období po 2.sv. válce kdy začal obrovský export dřeva několika málo druhů ze západní Afriky do Evropy. Přetěžování TDL bývalo pravidlem, po kterém zůstaly vyčerpané sekundární lesy s nedostatkem emergentních stromů (tudíž neregenerujících), přičemž bylo konáno minimálně pro zlepšení situace. Výjimkou byly některé těžební společnosti s velkými a relativně stabilními koncesemi, které měly zájem zajistit standart trvalosti produkce a hospodaření, zejména v Kongu, Gabonu a Zaire. Problém trvalé udržitelnosti lesa v Africe se liší od Asie především díky faktu, že četnost komerčně zajímavých druhů je zde daleko nižší (výskyt 1-2 stromů komerčních druhů na 1 ha). Regenerace současně využívaných druhů je díky těžbě notoricky mizivá (proto je zde kladen velký důraz na obohacovací výsadby přímo do porostů). ……Velmi praktické pěstitelské metody byly vyvinuty v Ugandě Dawkinsem (1958, 1959, 1988), nicméně jejich aplikace byla omezena díky politické nestabilitě (dílčí situace se zlepšila v r. 1993 – Rumuna, 1992). Dobře známý les „Budongo“ je klasickým příkladem trvale udržitelného výběrného způsobu hospodaření od r. 1930, doplněným rozsáhlým stanovištně-ekologickým šetřením v r. 1940 (Eggeling, 1947), který měl to štěstí zachovat se do dnešních dnů.
Dogma maximalizace uniformity z důvodu cílené vysoké objemové produkce, které bylo rozvinuto v Evropě v 18. a 19. století, bylo uplatněno v západní Africe i jinde v tropech, zaváděním patřičných lesopěstebních hospodářských systémů jako „Uniformisation par l´Haute“ či zaváděním pasečného hospodaření formou clonných obnov. Uniformizační koncept se nicméně ukázal nepříliš praktickým v rovníkových TDL (Francke 1942, Baur 1962, Catinol 1965, Kio 1983). Lesní hospodářství blízké přírodě (natural forest management) bylo s pozitivními výsledky praktikováno na některých velkých koncesích německých společností v Gabonu, Zaire a Kongu.
V tropické Americe začal „opravdový“ management (LH) v přírodních a uměle vysázených lesích na Trinidadu. První formální LHP s roční těžbou na 25 ha a 60 letým obmýtím v systému clonných sečí, byl implementován v „Arena Forest Reserve“ během r. 1930 a 1950 (Neil, 1981). Téměř ve stejném období bylo precizní LH zahájeno v „Mount Luquillo“ Portoriko (Wadsworth 1951/52). Později bylo rozvinuto a aplikováno LH zaměřené na trvalost produkce na Surinamu (Graf 1982, 1986, 1991). Pro zbytek tropické Ameriky nebyla nikdy politická a sociální scéna dosti příznivá pro dlouhodobý trvale udržitelný management lesních zdrojů. Spíše převládala exploatační selektivní těžba s odpovídajícími ekosystémovými následky. Výjimkou je případ lesního závodu Quintana-Roo v Mexiku, vlastněného indiánskou komunitou, která aplikuje integrované komunitní lesnictví, využívajíc také certifikačních výhod pro marketing jejich produktů ve vyspělých zemích.